Ve zkratce
Výběr spojuje filmy, které ovlivnily domácí kinematografii nebo přesně vystihly svou dobu.
Vedle známých titulů z 60. let zahrnuje i snímky z porevolučního období a novější tvorbu.
Nejlepší způsob výběru je střídat náročnější klasiky s přístupnějšími komediemi a dramaty.
Česká kinematografie není jen soubor televizních komedií, které člověk zná zpaměti. V jednotlivých desetiletích vznikaly filmy s výrazným obrazem, přesným humorem i nepříjemnými otázkami o tom, jak se lidé chovají pod tlakem. Následující výběr není pořadím „od nejlepšího“. Nabízí devět titulů, na nichž je dobře vidět šíře domácí tvorby od první republiky po novější filmy.
Kristián (1939): elegance předválečné komedie
Režisér Martin Frič postavil film na dvojí identitě nenápadného úředníka Aloise Nováka, kterého hraje Oldřich Nový. Každý pátek se mění v uhlazeného svůdce Kristiána a v baru osloví Zuzanu v podání Nataši Gollové. Děj je jednoduchý, ale tempo dialogů, hudba i Nového styl ukazují, proč má prvorepubliková komedie dodnes své publikum.
Film stojí za pozornost i jako připomínka tehdejšího filmového řemesla. Nečekejte realismus ani obraz běžného života roku 1939; jde o vědomě stylizovanou společenskou komedii. Právě kontrast mezi její lehkostí a dobou vzniku jí dává další rozměr.
Ostře sledované vlaky (1966): válka bez patosu
Adaptace novely Bohumila Hrabala v režii Jiřího Menzela sleduje mladého železničáře Miloše Hrmu na malé stanici za druhé světové války. Válečné nebezpečí tu není stále v popředí. Proplétá se s trapasy, erotickým dospíváním i malicherností všedního provozu. Tento střet obyčejnosti a velkých dějin je hlavním důvodem, proč film funguje i mimo české prostředí.
Snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Pro první seznámení s československou novou vlnou je přístupnější než mnoho formálně odvážnějších děl: má stručný děj, černý humor a silný závěr.
Marketa Lazarová (1967): film, kterému dejte čas
František Vláčil převedl román Vladislava Vančury do obrazově mimořádně stylizovaného středověku. Příběh Markety, dcery z odlehlého rodu, se odehrává v drsném světě loupeživých rytířů, víry a rodového násilí. Film nevede diváka pohodlně od zápletky k rozuzlení; pracuje s útržkovitým vyprávěním, hlasem vypravěče a výrazným černobílým obrazem.
Není to titul na večer, kdy chcete vypnout. Vyplatí se mu však věnovat soustředění a ideálně ho sledovat bez průběžného odbíhání. Ukazuje, že český film 60. let neměl jen civilní komedii a satiru, ale také ambiciózní historickou vizi.
Spalovač mrtvol (1969): děs ukrytý v uhlazenosti
Juraj Herz natočil podle románu Ladislava Fukse příběh zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla. Rudolf Hrušínský v hlavní roli nemění postavu v prvoplánového padoucha. Kopfrkingl mluví zdvořile, pečuje o rodinu a svou krutost si postupně omlouvá frázemi o soucitu, pořádku a vyšším dobru.
Film ukazuje, jak snadno se může osobní slabost spojit s ideologií. Výrazná kamera, deformované detaily a černý humor vytvářejí tísnivou atmosféru, aniž by snímek potřeboval mnoho otevřeného násilí. Jde o jeden z titulů, které se nevybírají pro oddech, ale zůstávají v paměti.
Pro začátek si nevybírejte pouze „povinné klasiky“. Jeden náročnější film vyvažte komedií nebo civilním dramatem z jiné doby.
Vesničko má středisková (1985): komedie s pozorováním lidí
Jiří Menzel natočil podle scénáře Zdeňka Svěráka příběh řidiče Pávka a jeho závozníka Otíka v prostředí venkovského družstva. Zápletka o tom, kam s nešikovným Otíkem, je jen kostrou pro množství drobných situací a postav. Film nestaví humor na rychlých pointách, ale na řeči, povahách a střetu různých představ o tom, co je pro druhého „dobré“.
Na rozdíl od mnoha citovaných komedií zůstává snímek pozoruhodně laskavý i vůči postavám, které nejsou zrovna schopné nebo sympatické. Hodí se pro diváka, který chce vidět českou komedii bez nostalgií přikrášleného obrazu vesnice.
Pelíšky a Samotáři: dvě podoby porevoluční generace
Pelíšky (1999) režiséra Jana Hřebejka se scénářem Petra Jarchovského sledují dvě rodiny v letech před invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Fungují jako rodinná komedie, ale politické napětí do ní vstupuje stále zřetelněji. Známé hlášky nejsou hlavním důvodem, proč film vidět: pod nimi je přesný obraz domácnosti, v níž se velké dějiny promítají do vztahů rodičů a dětí.
Samotáři (2000) Davida Ondříčka, podle scénáře Petra Zelenky, zachycují Prahu na přelomu tisíciletí skrze několik propojených mladých postav. Film má rychlejší rytmus, hudební energii a ironii, která se od Pelíšků výrazně liší. Společně ukazují proměnu českého filmu po roce 1989: od ohlížení za minulostí k nejistotám nové městské generace.
Pouta a Vlastníci: minulost i současnost bez příkras
Pouta (2010) režiséra Radima Špačka se vracejí do normalizačních 80. let. Státní bezpečnost zde není kulisou historického dramatu, ale nástrojem osobní posedlosti jednoho jejího příslušníka. Film je pomalý, temný a soustředěný na bezmoc postav; ocení ho divák, kterému vyhovuje psychologické drama místo nostalgického návratu do minulosti.
Vlastníci (2019) Jiřího Havelky naopak vystačí téměř s jediným domovním shromážděním. Z banální debaty o opravách domu vzniká přesná satira o sobectví, nedůvěře a neschopnosti domluvit se. Předlohou byla Havelkova divadelní hra, což je na stavbě situací znát, film ale nestojí jen na dialozích. Každá postava má konkrétní zájem, který společné rozhodnutí zadrhne.
Začněte titulem podle nálady, ne podle jeho postavení v kánonu. Na první večer bývají nejsnáze přístupné Kristián, Ostře sledované vlaky, Pelíšky nebo Vlastníci. Marketa Lazarová, Spalovač mrtvol a Pouta chtějí více pozornosti, ale právě jejich odlišný styl ukazuje, jak pestrá domácí filmová tradice je.
